Let za Spitfiry

Bílý Boeing 737 společnosti ČSA strmě stoupá nad Ruzyňské letiště, a nechává tak za sebou nejen Prahu, ale především všechen shon a starosti, které jsou spojené snad s každým odjezdem na netradiční dovolenou. Kolik se toho jen vždy nakupí v práci těsně před odjezdem. Ale je to za námi a s kamarádem Tomášem Zikmundem, nadšeným veteránistou, leteckým fandou, fotografem a především výtečným parťákem, míříme do Anglie, kde bude naším hlavním cílem Airshow v Duxfordu, věnovaná letadlům z druhé války. Obávané odbavení, zpřísněné kvůli náboženským fanatikům, proběhlo kupodivu bezproblémově a rychle. A tak i přes malé zpoždění odlétáme v dobré pohodě. V kabině tiše přede klimatizace a já se snažím číst nějaký magazín. Ale nedokáži se soustředit, protože už se do Londýna strašně těším a také přiznám, že jsem trošku nervózní, protože je to má první cesta, kterou jsem celou vymyslel a zařídil z pohodlí své ložnice, sedíce u klávesnice počítače. A teď mi přirozeně zajímá, zda máme skutečně vyřízené rezervace hotelů, zda na nás bude v půjčovně čekat vůz, ale i taková drobnost, jakou je platnost informací o jízdném v londýnském metru.

Ale naštěstí mě vytrhává z úvah příchod sympatických letušek, které nám podávají večeři, a nechávají nám vybrat pití. To je u nízko nákladové odnože ČSA, tedy click4sky, velmi milým překvapením. Před Londýnem musíme chvíli kroužit, protože je na Heathrow velký provoz a piloti čekají na povolení k přistání. Ale i to přichází, a my za několik minut nato vcházíme do prostorné haly největšího londýnského letiště. I když jsme si s kámošem brali oba jen nezbytné minimum, stejnak cítím váhu zavazadel. Na zádech batoh, jehož nejtěžším závažím je stativ, kterému jsem musel sundat hlavu a dát ji zvlášť, abych ho vůbec dovnitř nacpal, a na pravém rameni ještě brašna s aparáty. Tom nezapomněl na pár Čabajek řka, že jednak má klobásky rád, což všichni samozřejmě vědí, a druhak co bychom to byli za české cestovatele, kdybych neměli sebou každý aspoň šišku salámu. Na to se nedalo nic namítnout a tak jsem přirozeně kývnul, když jsme si pro jistotu v tranzitu na Ruzyni ještě pár klobásek přikoupili. Asi desetkrát dražších než v Anglii, ale sichr je sichr, smrti hladem se tedy bát nemusíme. Nyní tedy, obklopeni lehkou vůní maďarské udírny, scházíme na stanici metra. Cesta to je snadná a vše je přesně tak, jak se jevilo na webových mapách, tedy ani neudiví, když po slabé půlhodince cesty staneme před malým penzionkem, stojícím přesně tam, kde má být. Později ho nazveme U Inda, kvůli sympatickému recepčnímu. Akorát chvilku řešíme jaký pokoj si vzít, protože ten, který jsme měli objednán, se nám moc nelíbí. Ale mladík nám vychází ochotně vstříc, mění nám pokoj a my se ubytováváme. Nevím jak vy, ale když se já ocitnu v cizí zemi, tak si nejdřív musím vyzkoušet postel. Hupnu na ni, a protože se komfortem rozhodně nemůže měřit s domácím pelechem, je třeba jít provést aklimatizaci do místního hostince. Co Vám budu povídat. Krčma U Růže & Koruny je jak vystřižená z anglického románu a nechladné pivo má přesně tu správnou, nahořklou příchuť. I zvyk nalévat skutečně celou pintu do sklenice se stejným objemem se nemění, a tak si cestou od baru můžeme krásně polít ruku, a posléze pobryndat celý stůl. Ach anglická pohodovosti. Ráno máme nabitý program, takže si dáme dvě pivka, přesněji světlý Ale, Tom místo druhého přechází na cider, u kterého už zbytek pobytu většinou zůstane, já si dávám Bitter, kterému také přicházím na chuť, a jdeme na kutě. Pro ty, co v Anglii nebyli, ani nečetli Pravidla moštárny, vysvětlím, že cider je v podstatě alkoholický jablečný mošt. Velmi chutné, osvěžující, ale poněkud zrádné pití. Ráno se budíme do nádherného dne a po sprše se rozhlížíme po inzerované snídani. Kde nic, tu nic, nuže jdeme hledat mladíka. V domě však není kromě nás živá duše, nezbývá než se vydat do místní sámošky. Za příznivý peníz kupujeme vše potřebné pro opulentní krmi, zvlášť z mléka jsem nadšený. U nás by se jistě prodávalo pod názvem smetana. Tak namasírovat nohy, zamknout pokoj, klíč Zigoš pečlivě zapíná do kapsy u vesty a vzhůru do víru velkoměsta. Stanice metra je spíš malým, roztomilým nádražíčkem, i vagony metra jsou menší než ty pražské. Takové subtilnější, útulnější. Nejdřív míříme do centra k řece, po jejímž břehu se vydáváme směrem k obřímu ruskému kolu, ke slavnému London Eye. Stále je na co koukat, všude je co fotit, foťák ani nevracím do brašny. První, co si bezděčně uvědomuji, je multikulturnost starobylého města nad Temží. Černoši, běloši, asiaté a muslimové. Vše se přirozeně mísí v pestrém kolotoči. Po chvilce mi to již ani nepřijde, a přesto v tom cítím určitou exotiku. Dohadujeme se, že nejdřív zkusíme let na londýnském oku a doufáme, že tam nebude po ránu velká fronta. Přicházíme před desátou, v době, kdy první návštěvníci ještě neobjeli ani celé kolo a fronta je skutečně snesitelná. Za deset minut vstupujeme do vejcovité gondoly z kovu a skla, ovšem poté, co procházíme nezbytnou kontrolou, při které musí dát Tom do depozitu svůj nůž usměvavému chlapíkovi. Kontrola je opravdu velmi pečlivá. Bezděky mě napadá, jakou frontu a především nevoli, by taková procedura vyvolala v Česku. Samotný let je úžasný, město i se všemi památkami je pod Vámi jako na dlani a mezi tím vším, se majestátně vine tok Temže. Všude cvakají fotoaparáty, lidé se fotí navzájem a páry půjčují své aparáty spolucestujícím, aby je zvěčnili na památku. Po vystoupení dostáváme od usměvavého černocha nůž a vyrážíme dál do města. Tentokrát míříme na válečnou loď HMS Belfast, kotvící nedaleko Tower bridge. Z lodi je plovoucí muzeum, přístupné molem ze břehu. Platíme tedy přístupné vstupné a vyrážíme na prohlídku. Loď je daleko větší, než se zdá ze břehu a i když nás oba vše zajímá, po více než dvou hodinách prolézání palub, trajdání po úzkých schůdcích nahoru a dolů, shodně konstatujeme, že nejspodnější kajutu s motory vidět nemusíme, přestože jsem se na ní původně velmi těšil. A škobrtajíc po posledních strmých schůdcích, loď jejího veličenstva opouštíme. Chtělo by to cider. Vzápětí ho pořizujeme v obchůdku a s charakteristickým sykotem promptně otvíráme vychlazené plechovky. Nápoj je skutečně lahodný a osvěží, ovšem za čas člověk nutně musí vyhledat toalety. Ale to patří k prohlídce cizího města tak jako tak. Celý den couráme po městě, není proto divu, že večer dorazíme na hotel úplně ucabrtaní. Jen jedno mě tíží. Nepochopitelně jsem si nevzal nabíječku na baterii do Nikonu a je jasné, že při takovém provozu mi pět dní nevydrží. Milý recepční mi vychází vstříc a společně hledáme, kde jí nejblíže koupit. Jenže druhý den brzy ráno odjíždíme do Duxfordu a obchody otvírají později. I verze, že jí pro mě koupí na e-bay, je sice lákavá, ale nestihl bych její doručení. Necháváme to tedy koňovi a po malém šlofíčku vyrážíme na jedno K růži a koruně. Smráká se, již je po deváté, když proti mně jde starší pán se zrcadlovkou Nikon na krku. Osměluji se a s prosbou mu vysvětluji, co se stalo. Pán má neuvěřitelné pochopení a nabízí mi, že mi akumulátorek dobije. A skutečně po hodině si jej u něj vyzvedávám dobitý. Odmítám vřelé pozvání na čaj od jeho paní a s mnoha děkovnými slovy opouštím jejich domek, abych se s nově dobitým, tedy chci říci nabitým klidem, mohl spokojeně odebrat do oblíbeného pubu. Ráno balíme, platíme a vyrážíme do půjčovny Avis pro auto. Vše zase krásně klape, takže po chvilce mám v ruce klíčky od fungl nového, tmavě šedého Golfa s klimatizací. Po dohodě s Tomem si nepřiplácíme havarijní pojištění, protože přeci nebudu bourat s vlastní viny, že. Nu, na kontinentu by to mělo svoji logiku, ale když usedám po krátkém komickém výstupu s otevíráním vozu na pravé sedadlo, a místo zařazení jedničky se chytnu dveří, dochází mi, že by možná 52 Liber bylo smysluplně utracených. Leč šedá je teorie a zelený strom poznání. Párkrát ještě zmateně obkroužím parkoviště, abychom výjezd objevili přímo za místem, kde jsme si vyzvedli auto, a hurá do Duxfordu. Ouha. Žádné hurá. Jestli Vám Praha přijde ucpaná, je to úplná balada proti Londýnu. Řidiči jsou sice galantní, ale to nic nemění na tom, že se prakticky nepohybujeme. Ovšem nijak nepropadáme malomyslnosti. Já čas od času komentuji krásná pozadí procházejících mladých dam a Tomáš si s jistou škodolibostí všímá, že mi na každé páté křižovatce chcípne motor. V autě je prostě veselo. Ale nic netrvá věčně, i my konečně dorážíme na městský okruh a z něj sjíždíme na dálnici M11, vedle níž leží cíl naší cesty. Ta vesele ubíhá, takže již po slabé hodince vjíždíme do areálu Imperiálního válečného muzea, které je zároveň Duxfordským letištěm i dějištěm Airshow Flying legends 2008, která má začít druhý den. Již vstupní objekt, jenž je zároveň prodejnou suvenýrů, dává tušit, že máme před sebou mimořádný zážitek, a když při vstupu na plochu vidíme na vlastní oči dva bombardéry B-17, a bývalý pilot jedné z nich, Liberty Belle, nás po krátké rozmluvě a symbolickém poplatku zve dovnitř, mám dojem, že vstupuji do leteckého nebe. A tak prolézáme letadlo a kolem letadel, fotíme a zas oblézáme. Trajdáme po stáncích se vším možným co připomíná letadla, a mezitím, když prší, procházíme jednotlivé hangáry s expozicemi muzea. Když už padáme únavou, odcházíme do místního letištního baru na jedno. K našemu úžasu se zde mimo jiné prodává i pivo Spitfire. Samozřejmě si každý kupujeme láhev a s úsměvem malých rošťáků ho jdeme vypít. Na konci dne, po prohlídce úžasného množství atrakcí, si každý postupně platíme let v simulátoru Spitfiru. Nevelká kabina na hydraulických nožkách, je přístupná po krátkých schůdcích, neváhám tedy a usazuji se doprostřed před velké plátno. Chlapík od obsluhy na mě mávne zdviženým palcem a již se zavírají dvířka kabinky. Nerozzářit se plátno přede mnou, utonul bych ve tmě a možná v nejistotě, takto ji mi jasné, že letím nad kanálem poblíž bílých doverských útesů, a jsem účasten pěkné mely Spitfirů a Mezků. Tedy Messerschmittů 109. Pořádně jim vyprášíme kožich, ale přes naše jasné vítězství vystupuji z kabinky po 4 minutách na poněkud nejistých nožkách. Se směsicí upřímnosti a malé škodolibosti, doporučuji tuto atrakci i kámošovi, páč je třeba, abychom to zažili oba. Po chvilce vylézá z kokpitu i on, tváříce se také jako poněkud užaslé eso od Doveru, a můžeme se pomalu pakovat do hotelu. Konec konců druhý den se sem vrátíme. Hotel je mimořádně útulné stavení v klasickém anglickém stylu, položený v malé vísce Odsey. Paní hoteliérová nás vítá, vtipkuje a po krátké proceduře nám předává klíče od pokoje. Pokojík je krásně zařízen, koupelna útulná a osušky tlustší, než má maharadža. To si necháme líbit! Po skvělé večeři a pár sklenicích bitteru a cideru, usínáme jako koťata. Ráno, po výtečné pravé anglické snídani, vyrážíme na Airshow. Je tu již spousta návštěvníků, ale pořadatelé fungují na jedničku, takže bez čekání parkujeme nedaleko hangáru, věnovaného americkému letectví, abychom se mohli pro tento den stát součástí této show. Na cestách je ještě daleko víc stánků se vším možným, ale především na stojánce je obrovské množstvích letounů. A jakých! Devět Spitfirů, pět Mustangů, tři Bé sedmnáctky. Takhle by šlo pokračovat snad do nekonečna. Ani nevím co říct. Je to úžasný den, ale airshow patří mezi věci, které se dost dobře nedají popisovat. To je prostě potřeba vidět. Jen jeden bod musím zmínit, a tou je parta nadšených sběratelů s plně funkčními letadlovými motory Rolls Royce na podvalnících, se kterými čas od času pořádně zavrčí. Vskutku pocitově srdeční záležitost, která mě úplně magicky přitahuje, a určitě je jedním z bodů našeho programu, které na mě zanechávají největší dojem. Co šlo vidět, jsme viděli, nakoupili si spoustu zajímavých věcí, povídali se zajímavými lidmi. Konec odpoledne nás zastihuje v údivu nad statečnosti dívek, létajících na horních křídlech akrobatických dvojplošníků. Poslední bod našeho programu, je schůzka s Phillipem Grayem, bývalým kapitánem Lancasteru. To je skutečně velmi milý a vřelý pán, a pro mě to bude jistě nezapomenutelný moment. Dost mi to připomíná setkání s astronautem Jimem Lovellem. Nechávám si tedy ještě od tohoto britského sympaťáka, kterému bych jen stěží hádal jeho věk, podepsat jím napsanou knížku, Tomášovi podepisuje leteckou mapu jižní Anglie a vzhůru zpět do hotelu. Po příchodu na pokoj a nádherné sprše cítím, že jsem úplně zničený a tak je jedinou možností krátká dřímota. Večer se nám náhodou poštěstí seznámení se dvěmi krajankami, které zde žijí třicet, respektive čtyřicet let. S oběmi dámami si docela pěkně poklábosíme, ale je cítit únava, kterou ani panák výtečné jednosladové whisky nerozhání a tak jdeme na kutě poměrně brzy. Tady nemohu nezmínit, jak je příjemné, že se v anglických restauracích a barech nekouří. Atmosféra stylové hospůdky zůstavá, ale po večeři neodcházíte prouzeni, ani nemusíte rovnou házet všechno oblečení do pračky. Nedělní ráno nám servíruje pan hoteliér snídani na zahradě, kde velmi obdivuji jejich zahradní nábytek. Pak se loučíme a vyrážíme na nejzazší bod naší cesty, do Cambridge. To Vám je krásné město. Jedním slovem úchvatné. Strávíme zde velmi milé dopoledne, a nadchází čas návratu do Londýna. Tam celkem svižně nacházíme hotel, a po ubytování odjíždíme vrátit auto. Vše probíhá daleko hladčeji než by škarohlíd čekal a pojistky skutečně nebyla třeba. Co s časem? Jedeme do města na cider a bitter. Couráme ulicemi, někdy se zastavíme na jedno v hospůdce a zas jdeme dál. Spíše nutnost vyhledat toalety, než žízeň, nás přivede do obyčejně se tvářícího pubu, který se uvnitř ukáže jako karaoke bar, obsazený toliko muži. Zrychlenou chůzí opouštíme tento podezřelý hostinec, který je podle mého pro gaye, jak se dřív říkávalo, pro teplouše. Nakonec skončíme v indické krčmě nedaleko hotelu, kde zkoušíme, kolik ciderů organismus snese. Naštěstí dobrotiví Indové zavírají dříve, než se nám to podaří zjistit, takže máme poslední den jen malinkou kocovinku. Ostatně jsem přesvědčen, že snadné ráno máme i díky současnému nekuřáckému prostředí v britském pohostinství. Snídaně je zase výtečná, ale na vesnický hotel Jester, tedy Jeseter, jak jsme ho přejmenovali, nemá. Po snídani pečlivě balíme a vezeme věci do úschovny zavazadel na nádraží, abychom se s nimi nemuseli přes den tahat. Po vystání fronty se vydáváme na závěrečnou prohlídku Londýna. Buckinghamský palác s výměnou stráží a oddychový šlofík v Hyde parku jsou světlými body procouraného dne, poprvé zcela bez děště. Nemůžeme si nevšimnout příslovečné úpravnosti parků. Kdekoli se můžu natáhnout, aniž bych měl obavu, zda si tam přede mnou neulevil nějaký pejsek. Přitom to není strohý pořádek německý. Je to taková pohodová čistota. I veřejná WC jsou v podstatě čistá a ještě k tomu zdarma. Ale odpoledne se chýlí ke konci, je čas návratu. Ještě že tak, nohy už skoro necítím a připadá mi, že jsme ušli snad sto mil. Jedem tedy pro věci do úschovny, a hurá na letiště. Ale ouha. Metro je večer nacpané tak, že jsme rádi, když se dostaneme do druhého vlaku, každý jinými dveřmi. Dál již jde vše jako na drátkách. Ještě si prohlédneme free shop, projdeme důkladnou kontrolou, ve které se musíme i zout, a míříme do eroplánu. Jen na okraj musím zmínit, že ani jedna z kontrol na letištích, ani u London Eye neobjevili, že mám v boční kapsičce brašny fotoaprátu námořnický nůž, o kterém ani já sám nevím, protože v ní omylem zůstal z jachtařské dovči, a přijdu na to až doma. Nakonec této perfektně klapající dovolené nepřekvapí, když pěkně na čas startujeme přesně po západu slunce z runwaye letiště Heathrow. Sedím u okénka, a jelikož je jasno, koukám dolů na třpytící se vody u pobřeží Anglie. Za ním, v dáli za kanálem, vidím první světla kontinentu. Vedle mě začíná pravidelně oddychovat Tomáš. V kabině letounu je potemněno, já se dlouze dívám dolů na vody kanálu, oddělujícího Británii od pevniny a vzpomínám na spojenecké piloty. Zdá se mi, jako bych znovu slyšel burácivě sytý zvuk motoru Rolls Royce Merlin, a oči v temnotě marně pátrají po štíhlých siluetách stíhaček, vznášejících se bezmračnou nocí nad mizícím Doverem. Kdepak, již dávno tam nejsou, ale já bezpečně vím, že na tuto leteckou výpravu nikdy nezapomenu.