Let

„Tábor Info, Juniform nula devět, pojíždím na vyčkávací stanoviště dráhy tři nula.“
Pouštím tlačítko vysílání, obě nohy uvolňují brzdové pedály a zároveň levou rukou posouvám dopředu plynovou páku motoru. Letoun, tedy žlutočerný Zlín Trenér, ožije a v okamžiku, kdy se začíná dávat do pohybu, mi zapraská ve sluchátkách: „Juniform nula devět, pojížděj.“
Zrak mi ještě jednou přelétne po palubní desce, ale ručičky všech přístrojů nepohnutě míří do zelených obloučků, vymezujících na cifernících normální letové hodnoty. Trenér, pojíždějící po travnaté dráze táborského letiště, se mírně kolébá a sem tam trošku drncne, nebo poskočí, to když přejedeme drn. Přes hrdě vztyčený čumák Zlína není vidět přímo dopředu, a tak musí pilot při pojíždění trošku kličkovat, aby mohl dráhu před sebou kontrolovat bočním pohledem. Několikrát proto vyšlapuji levou, či pravou nohu, a letoun poslušně zatáčí v zamýšleném směru. Ještě si stačím upravit mapu s načrtnutou trasou letu, vynuluji stopky na hodinkách a blíží se práh dráhy. Stáčím tedy letoun do polohy kolmo k ní a brzdím. Je třeba provést poslední úkony před vzletem a prohlédnout oblohu, zda nepřistává jiné letadlo. Nakonec stisknu tlačítko vysílačky: „Tábor Info, Juniform nula devět, vstup na dráhu tři nula a vzlet.“
„Nula devítko máš volno.“
Dvakrát krátce zmáčknu tlačítko vysílání v odpověď, uvolním brzdy a plynule posunuji páku plynové přípusti dopředu. Walterův letecký motor se s bručivou dychtivostí rozbíhá a žlutočerný eroplán vjíždí na dráhu. Pravou nohu mám plně vyšlápnutou, díky čemuž se letoun svižně natáčí do osy vzletu. Následně nohy bezděčně rovnají směr letadla, levá ruka energicky tiskne plynovou přípusť na doraz a zatím temně dunící zvuk motoru se mění v řev. Potlačuji řídící páku, abych zvedl ocas letadla, které divoce akceleruje. Zrychlení mě tlačí do sedačky, a skrz téměř neviditelný kotouč rotující vrtule se mi konečně otvírá přímý pohled na pádící dráhu, dosud skrytou pyšným předkem trupu. Runway pode mnou čím dál rychleji ubíhá, nárazy od kol se mění ve svižné staccato. Přitahuji knipl, tedy řídící páku, nárazy tichnou a letoun se lehce odpoutává od země. Brzdím kola, krátký rozlet a převádím Zlína do strmého stoupání. V hloubi za mnou mizí dráhy táborského letiště, aby se přede mnou vzápětí otevřel pohled na starobylé a slavné město, od husitských dob spjaté s naší historií. Točím první zatáčku po vzletu a nepatrně snižuji otáčky motoru. Teplota jeho hlav je trochu vyšší, ale vím, že po převedení do cestovního režimu se vrátí do normálu. Postupně upravuji rychlost horizontálního letu, hlásím odlet na táborskou věž, mačkám stopky a vydávám se na trať letu. Je nádherně. Rosničkářům zase jednou vyšla předpověď do puntíku, a v nádherném počasí mám z čerstvě naleštěné kabiny krásný výhled do daleka. Spíše instinktivně, než vědomě udržuji směr letu, a na tvářích se mi rozlévá široký úsměv. Dívám se do krásné krajiny pod sebou, a občas si prohodím ruku, svírající knipl, abych mohl zvednout před oči mapu se zakreslenou trasou, jinak uloženou vpravo vedle mé nohy. To pro kontrolu polohy a směru letu. V hlavě se však jako po druhé koleji rozbíhají myšlenky i jiným směrem a neodbytně mě tím vrací do hluboké minulosti.

„Už zase vstáváš na letiště?“
Volá na mě usměvavá mamka, když se v sychravém jarním ránu řítím do koupelny. Je sobota, půl sedmé, a abych se dostal z branického bytu na Točnou do osmi, musím sebou pěkně hodit.
„Udělám ti snídani,“ slyším i přes tekoucí vodu mámin hlas.
„Uej ui oo eebou!“ huhňavě odpovídám s kartáčkem v puse, prskám pěnu a přitom se směji.
„Cože?!“
Podržím chvilku kartáček před pusou a lépe artikuluje, odpovím:
„Dej mi to sebou. Prosím! Nestíhám a ujel by mi autobus.“
„A co tam dneska budete dělat? Jsi na tom letišti pečenej vařenej! Divím se, že se ještě vracíš domů.“
Naoko mě hubuje máma, ale vím dobře, že to nemyslí vážně. Na letiště jezdím přes půl roku a opravdu tam trávím víc času, než by se jí líbilo. To od ní jsem dostal první knížku o létaní, Fajtlův autobiografický román Sestřelen. Od té doby se mi létání stalo životním smyslem i cílem. Bylo prostě náplní mých klukovských snů. A knihy o letcích jsem doslova hltal. „Dneska nám maj říct, kdy začneme lítat,“ vyhrknu a oči mi dychtivě svítí.
„No, to už je taky na čase,“ řekne, podávajíc mi namazané chleby zabalené v ubrousku, „ale já myslela, že můžete na těch větroních lítat až od patnácti…“
Na okamžik se odmlčí a hned dodá: „A co škola?“
„No dyť přeci víš, že jsem minulou sobotu udělal všechny zkoušky za jedna!“ odpovídám pyšně. „A když mě nenechají lítat hned, tak do narozenin na podzim vydržím,“ dodávám statečně, i když mi říjen přijde v úplném nedohlednu.
„Nemyslím pilotní školu, co matika, co čeština? A co profesor Pávlik, jakpak jsi na tom s ruštinou? Nebudete psát písemku?“
Hrkne ve mně, ale myšlenku na strašlivého Rusa, obávaného kantora kdysi bojujícího u Dukly, ihned zapudím.
„Jo, to je v pohodě,“ zahrávám otázku gymnaziálního studia do autu, i když vím, že to není pravda a že budeme psát písemku z nenáviděného ruského jazyka v nejbližší době. Ale co, pilot musí hlavně umět lítat. A to ostatní se již nějak sfoukne. A jako dopravní pilot budu potřebovat angličtinu a z té mám dvojku, tak co. Svět čtrnáctiletého kluka je jasný a přímočarý. A jestli bude třeba, tak tu zatracenou ruštinu snad taky nějak zvládnu.

„Tábor info, Oskar kilo india džuliet zulu, dobrý den!“
Z myšlenek mě vytrhne hlas pilota jiného letadla, navazujícího kontakt na frekvenci táborského letiště.
„Oskar džuliet zulu, Tábor info, dávajte,“
jakoby zastřeně slyším odpověď z Tábora. Následnou rádiovou korespondenci již překryje nová vlna vzpomínek, které mě vrací zpátky do jara osmdesátého roku.
Uhřátý strmým výstupem z Komořan na točenské letiště, vcházím před dřevěný barák hangáru s prosklenou kanceláří. Napravo od brány s pruhovanou závorou, stojí už pár let odstavené Aero 45. Krásný, ušlechtilý dvoumotorák, který očividně chátrá. Ale všem je to zřejmě úplně jedno, což nedokážu pochopit. Prý to je buržoazní stroj, kterých už v naší době není třeba. Ale pak mou pozornost upoutá něco neobvyklého. Venku před hangárem stojí nějací neznámí chlapy v kabátech a baví se s náčelníkem letiště. Na dálku pozdravím, a když mě náčelník vidí, něco jim říká a chlapi se po mně tázavě a chladně ohlédnou. Snažím se tomu nevěnovat pozornost, ale přesto pocítím zvláštní úzkost. Podvědomě se obávám, zda nebude můj kádrový profil překážkou v létání. Pak mám ještě strach, zda projdu přísnou lékařskou prohlídkou, ale u té nějak cítím, že to snad nebude takový problém.

„Čau Ráďo,“
zdraví mě starší kamarád a kolega z elementárky, tedy přípravného kurzu pro budoucí piloty plachtaře. No starší, všichni jsou starší než já. Ale Jardovi už bylo dokonce devatenáct!
„Čau Jardo, kdo to je?“ ptám se a kývnu hlavou směrem k náčelníkovi.
„Nějací pohlaváři se Svazarmu, či co,“ slyším odpověď a až v té chvíli zaregistruji šedou Volhu. „A co tu chtěj?“ Rád bych se ještě optal, když slyším náčelníkův studený hlas.
„Marvane, pojď sem.“
Jdu k nim a následně neochotně zamířím na pokyn jednoho z mužů v baloňáku do letištní kanceláře. „Tak ty bys chtěl Radku létat,“ prohodí docela příjemným tónem cizí chlap, aniž by se mi představil a hned pokračuje. „Ale dozvěděl jsem se, že se k našemu socialistickému zřízení tvá rodina nestaví moc nadšeně.“
Chci něco říci, ale nic mě nenapadá. Tak jen v nesouhlasu vrtím hlavou.
„Dědeček v západním Německu, ty nejsi v SSM… A to chceš létat?“
Cítím, jak mi měkne půda pod nohama. Buší mi srdce, ale stále nemám, co bych dodal. Jen se upřeně dívám ledovému pánu s medovým hlasem do očí, jako bych snad čekal, že v nich najdu aspoň malý záchytný bod.
„No soudruhu, budeš muset ukázat, co jsi ochoten udělat pro společnost za to, že ti umožní stát se pilotem.“
„Tak já vstoupím do SSM,“ vyhrknu a mé ještě skoro dětské svědomí na mě za nabídku čertovského úpisu uraženě plivne.
„Dobře soudruhu, jenže se ještě uvidí, jestli o tebe ve svazu stojí!“ řekne mnohosmyslně nejednoznačný pán, kývne na druhého za oknem a bez pozdravu vyjde z prosklené kanceláře. Než se vzpamatuji, vejde dovnitř náčelník a vyhrkne:„Jsou vaši ve straně?“
„Ne,“ odpovídám popravdě a polohlasně, jako bych tím stvrzoval svou méněcennost.
„Tak to vypadá chlapče, že si už nezalítáš. No co koukáš, můžeš jít domů,“ řekne tvrdě, ale v jeho očích se mihne světélko naděje.
„Myslíte, že je to jistý?“ ptám se ve dveřích a z mého hlasu čiší zoufalství. Neodpovídá, tak se otočím a pomalu jdu ven.
„Tak běž, ale třeba to ještě dobře dopadne.“ Jakoby na usmířenou zaslechnu poslední slova předsedy aeroklubu Točná, než za mnou zapadnou dveře.
Letoun sebou znatelně hodí a vrací mě tím do reality. Srovnám let do horizontu, přejedu očima po cifernících přístrojů a podívám se na malebnou krajinu jižních Čech pod sebou. To je krása, které se snad člověk nikdy nenabaží. Přede mnou monotónně vrčí uklidňující zvuk vzduchem chlazeného Waltera a já si užívám let všemi póry těla. Přelétám rybník s ostrůvkem ukrytý v lesích a v dálce, tak na dvou hodinách, jak určují směr letci, je krásný kamenný železniční viadukt nad zalesněným údolím. Stáčím tam čumák éra a letím si jej prohlédnout blíž. V kokpitu kabiny začíná být pěkné horko, tak pootevírám větrací okénko a po průletu nad viaduktem se vracím na původní trať letu. Vrtule pravidelně tepe vzduch, letoun se vznáší nad ubíhající krajinou zalitou sluncem, a mé myšlenky se vrací zpět do gymnaziálních let.

„Čau Marvane, máš jít do ředitelny!“ říká mi spolužák hned po mém vstupu do třídy a tázavě se na mě dívá.
Ani se neptám, kdo mi to vyřizuje, a jen vyhrknu. „Kdy?“
„Hned, vole,“ odpoví s posměšným úšklebkem spolužák, jinak jeden z premiantů.
„Co je, Radusi?“ slyším otázku od Kateřiny a Moniky, dvou vyhlášených třídních krasavic a moc milých kamarádek. Jindy by to byly nejen jejich vnady, co by mou pozornost určitě udržely déle, teď však jen bezděčně vyhrknu.
„Ále,“ a pokrčím rameny. Teatrálně se ušklíbnu a pak s hranou ležérní ledabylostí dodám: „Fakt, nevím!“
Jenže to tuším, a v hlase je jistě cítit mé úzkostí stažené hrdlo. Rád bych se jim svěřil, ale nevím, co říkat. Už je to tady. Ještě se oknem podívám na malé parkoviště před gymnáziem Budějovická, na kterém krom obligátních tří vozů motorizovaných profesorů, parkuje šedá ruská limuzína. „No pojď dál,“ slyším po zaklepání zpoza nedovřených dveří, a tak je otvírám a vstupuji neochotně do ředitelny. Krom pána z letiště je tam ještě nějaký důstojník a zástupkyně ředitelky. Všichni se usmívají a dívají se náramně vlídně. „Tak jsem ani nevěděla, že jsi měl v kurzu takový prospěch. Je vidět, že jsi bystrý chlapec,“
říká zástupkyně skoro přívětivě, skrývajíc úlisnost převlečeného vlka v babiččině posteli. Akorát nemá čepeček. Bezděčně se tomu usměji, ale je to spíš reakce napnutých nervů.
„No, tak jsem přišel tady se soudruhem kapitánem, abychom si popovídali o létání.“
Říká muž s medovým hlasem z letiště a já přitom registruji modré lampasy na uniformě důstojníka. Ten se rovnou vkládá do hovoru.
„Když chceš létat, pojď k nám, ke stíhačům. A můžeš rovnou hned teď. Již jsme vše dojednali, bezodkladně přejdeš k nám, na vojenské gymnázium.“
Už už o tom začínám uvažovat, přeci jen vidina stíhacího pilota přehlušuje všechny morální výtky, kterými se ozývá mé svědomí, když voják dodává. „A kdyby ses vzorně učil a když budeš mít perfektní zdravotní předpoklady, budeš moci nastoupit po maturitě na Vysokou školu do Košic a tvé kariéře stíhače nebude nic bránit“. Je to lákavé, ale jako ozvěna mi v uších zní to velké kdyby. Kdyby! Proto zkouším smlouvat.
„No a co kdybych zatím zůstal studovat tady, a do Košic šel až po maturitě?“
„Ne,“ říká muž v baloňáku, „také musíš ukázat, že jsi takové nabídky od naší socialistické společnosti hoden.“
Cítím, že se ocitám na tenkém ledě a začíná mi docházet, že tato debata rozhodne teď a okamžitě o mé budoucnosti. Kupodivu si uvědomuji, jak se mi vrací klid, a tak se již méně bojácně ptám:
„Tak já bych ale chtěl nejdřív projít prohlídkou na Ústavu leteckého zdraví, abych věděl, jestli mám na stíhacího pilota kondici.“
„Soudruhu, na to budeš mít dost času ve čtvrtém ročníku před maturitou a jako vojáci na ni půjdete společně s celou třídou.“
Pojednou mi dochází, že je to všechno klam a mam.
„Tak já to musím říct doma a poradím se s rodiči.“ Říkám a bezelstně kloužu očima z jednoho na druhého. S tím mě také propouští z ředitelny a já již tuším, že s létáním se budu moci navždy rozloučit.
Pohlédnu bokem přes křídlo pod letoun, který jak černožlutý pták letí plavně vysoko nad krajinou, a vidím, jak pode mnou meandruje Vltava, rozlitá do větší šíře díky Orlické přehradě. Kontroluji na rádiu frekvenci Táborského letiště, které se kvapem blíží. Mé myšlenky mě však vrací do jara roku osmdesátého.

„Tak co ty na to?!“ ptám se.
„Radu, nechoď tam,“ říká mamka a kolem očí má starostlivé vrásky. „Když ptáčka lapají, dobře mu zpívají. Teď tě lákají na stíhače, ale nakonec lítat nebudeš a bude z tebe jen lampasák, kterej slouží režimu.“ A jasnozřivě dodá. „Místo u letadel tak strávíš život mezi volama.“
„Hmm, já vím,“
říkám neochotně, i když nevím vůbec nic. Jenže cítím, že tentokrát to není primárně obava maminky, která trne, aby se jejímu malému letci v eroplánu něco nestalo. Ne. Je to racionální úvaha chytré ženské, která ví, jakou past mi bolševik chystá. Jsem zdrcen, ale přesto je mé rozhodnutí konečné. Na vojenskou školu nepůjdu. Hned další den to říkám na gymnáziu a následnou sobotu se na letišti dozvídám, že mě nepustí do praktického výcviku, protože nemám odpracováno dost brigádnických hodin.
„Ale vždyť mám odpracováno nejvíc z celé elementárky!“
hájím se dětsky nechápavě, protože se nemohu smířit s evidentní a do nebe volající křivdou.
„Ale prostě to není dost a taky nemáš dost dobrou morálku, abys mohl být pilotem,“ říká mi jeden ze starších letců v modré vojenské letecké bundě s kožíškem na límci. Asi stojím nechápavě dál, protože se ke mně otočí jeden kovaný komunista a pohrdavě mi vpálí do obličeje:
„Ty si mladej do éra nikdy nesedneš! O to se postaráme. A můžeš si dát vodchod.“
Jdu si tedy pro své věci do skříňky a skládám si je do žebradla, oblíbené tašky některých studentů. Za mnou stojí Vanda, o něco starší adeptka létání a soustrastně si mě prohlíží. Normálně bych k ní něco prohodil, ale teď je mi do breku a stojí mě hodně sil to na sobě nedat znát. Cestou, vedoucí lesem dolů do Komořan na konečnou autobusu 205, se ploužím jako zpráskaný pes. A jak by ne, celou vahou nastalé situace jsem si uvědomil, že již nikdy nebudu pilotem. Dole u zastávky je pusto a bezútěšno. Ale takhle to přeci nemůže skončit! Sám sobě slibuji, že se stejně nikdy nevzdám a že to v nejbližší vhodné chvíli zkusím znovu. Já prostě jednou budu pilot! A basta fidli. Cítím, jak se mi ulevilo, přesto se mi ještě trochu třesou nohy. V té době netuším, a ani nemohu tušit, že na to budu čekat skoro třicet let.
Zlín sebou pohodí, jak ho podebral stoupavý vzdušný proud, a tím ukončí tok mých vzpomínek. V dálce přede mnou se již rýsuje panelové sídliště v Sezimově Ústí. Hlásím na letiště přílet od severozápadu a poslouchám řídícího, tedy kolegu na letišti u rádia, který mi diktuje meteorologickou situaci v Táboře. Za tu hodinu od mého odletu se téměř nezměnila. Přesto podle jeho údajů upravuji výškoměr a ve výšce tří set metrů nad letištěm rovnám směr letu rovnoběžně s přistávací drahou. Pak stisknu tlačítko vysílačky.
„Tábor info, Juniform nula devět po větru dráhy tři nula.“
„Juniform nula devět, Tábor info, pořadí na přistání jako první.“
Ubírám plyn, točím po okruhu a vysunuji vztlakové klapky. Upínací bezpečnostní pásy mám dotaženy a nechávám letoun rychle vytrácet výšku. Znovu očima přejíždím všechny budíky a registruji chladnoucí hlavy, tak přivírám klapku chlazení. Ještě víc stahuji přípusť motoru a rovnám příď s osou rychle se přibližující přistávací dráhy. Eroplán je vlivem bočního větru neposedný, díky čemu mé nohy tančí s pedály směrovky jako ladné baletky v piškotech. Ale jsou to jen nepatrné, bezděčné opravy směru. Ačkoli se směrovka, ovládaná přesnými pohyby řízení, neustále a nepatrně natáčí, podobna tak ocásku lovící šelmy, samotný letoun klouže po rovné přímce končící na prahu dráhy.
„Tábor info, Juniform nula devět, finále dráhy tři nula.“
„Nula devítko pokračuj, dráha volná.“

Stahuji přípusť na volnoběh a v mžiku, jako ženoucí se smršť, přelétnu vrcholky posledních stromů, lemujících letiště. Pohledem přes líně se převalující vrtuli soustředěně hledím na světlejší pruh runwaye, vyšisovaný nárazy kol přistávajících letadel. Jemně, doslova lehounce podrovnávám letoun, čímž znovu ztrácím přímý pohled na dráhu. Pravou rukou citlivě dotahuji knipl, jako bych se snažil oddálit okamžik dosednutí. Takové malé prodloužení orgastické rozkoše. Pojednou cítím, jak pneumatiky podvozku češou vrcholky trav, a vzápětí se ozve nezaměnitelné staccato odskakujících kol. Trenér přistál. S citem brzdím a vyšlapávám pravou nohu, abych táhlou zatáčkou vyjel z runwaye.
„Tábor info, nula devět opustil dráhu tři nula a pojíždím na stojánku.“
Dvojí cvaknutí ve sluchátkách je mi odpovědí a zároveň tečkou za dnešním letem. Zastavuji letoun před hangárem, vypínám rádio a po krátkém proběhu na ochlazení i motor. Ten sebou naposledy převalí a vrtule ztuhne ve frajersky šikmé póze. Náhle mě obklopí až posvátné ticho. S kovovým lomozením odsunuji dozadu překryt kabiny a do tváře mi rázem zafouká svěží větřík, jako by mě chtěl přátelsky polaskat a popohnat ven z kokpitu. Ale já nespěchám. Obřadně sundávám z hlavy sluchátka, dopisuji záznam o letu a zůstávám sedět. Pomalu rozepínám pásy, skládám mapu. Tím prodlužováním ještě víc vychutnávám ten slastný okamžik. Pocit, který může zažít jen pilot letadla po dokončení krásného letu, umocněný tím víc, jak se dlouhá léta obával, že si už nikdy nezalétá.