Malá velká lady

Stojím a rozhlížím se v showroomu pražské firmy DK Auto moto racing, českého oficiálního dovozce značky Triumph, odkud mám za chvilku vyrazit na testovací jízdu s Daytonou 675. Najednou místností zaduní hluboký chraplavý zvuk nabroušeného tříválce, laděného výfukovou koncovkou Akrapovič. Ááá, tak to mi pan Radek Klimeš, jinak majitel firmy, připravuje v přilehlých garážích motocykl. Rozbušilo se mi srdce vzrušením. V rychlosti vyplňuji u pultu všechny formality, nutné pro převzetí testovacího stroje. Duchem jsem však už na Daytoně. Pan šéf přijíždí s anglickou krasavicí před budovu, a já k němu vycházím ven, abych mohl dostat poslední školení před jízdou. Pozorně sleduji Radkovy pokyny, zvlášť detaily v ovládání palubního počítače, který jsem na žádné předchozí mašině neměl. Vtipný je detail, že tlačítko startéru se po nastartování motoru mění v povelový spínač palubních stopek. Ještě mi vysvětlí několik drobností v nastavování modrých LED diod, upozorňujících nad otáčkoměrem na dosažení nastavených otáček. Přidá poslední upozornění, abych jen čerstvě zaběhlý motor moc netrápil právě nad otáčkami avizovanými modrou září a můžu jít na to.

V rychlosti se převlékám na parkovišti u kufru mé Volvice do kombinézy, a přitom pokukuji po anglické krasavici, vyhřívající svůj černě perleťový kabátek v červencovém slunci. Před DK centrem se zvědavě sešlo snad celé vedení firmy. Všichni se mnou vtipkují, a jemně se posmívají mé poněkud letitější výbavě. Avšak věk kombinézy, ani patina mých léty prověřených, a jíž několikrát podražených bot, nejsou samozřejmě podstatné. Tak, již jsem oblečen, nasazuji přilbu i rukavice, prohodím pár posledních slov a hurá na to. Usedám na tenké, ale jak se později ukáže, překvapivě pohodlné a velmi ergonomické sedlo, a v patřičném předklonu beru do rukou nízko položená řidítka. S malým přidáním plynu tisknu tlačítko startéru…. Vrrrrm, agilní tříválec se ihned bručivě a vesele rozbíhá. Díky laděné koncovce o sobě dává patřičně vědět krásným barytonem, ale přitom rozhodně není nepříjemně hlučný. Pohoda. Nejsem příznivcem okázale uřvaných motorek. Ale úplně tichý motor jako u Rollse, pro motorku také není to pravé. Zkušebně párkrát otočím plynovou rukojetí, na což Daytonka bleskově reaguje a ručička otáčkoměru v mžiku několikrát vylétne k dvojciferným číslicím. Jako by mne ta čertice chtěla popohnat. Tak pojď! Znovu přelítnu pohledem po palubce, které dominuje klasický velký analogový otáčkoměr. Vedle něj je pak menší sdružený displej s digitálním rychloměrem, teploměrem vody, šikovným ukazatelem zařazeného kvaltu, teploměrem vody, výstupem z palubního kompu atd. Funkcí jak na orloji. Později přijdu na to, že je ale vše velmi přehledné. Stisknu spojku, levačkou lupnu dolů jedničku a odjezd. Ledva se pohneme, hned se vrtím, hledaje vhodnou polohu na motorce i v kombinéze. Angličanka ale pode mnou poslouchá jak hodná kočička. Natošup jsme venku z areálu firmy, dvě, tři a už zas brzdím před křižovatkou s hlavní. Do zatáček jí vůbec nemusím nutit, ochotně se skládá tam, kam si jen pomyslím.
Číhnu doleva, doprava a jedem. Rychlosti padají jen ťuknutím špičkou nohy, bez rázů a záškubů, než se stačím víc rozkoukat, praskáme to pětaosmdesát. „Hele klid.“ Říkám si, lehce zaklapnu plyn a dvěma prsty šáhnu na brzdu. Zpomalení je bleskové! Brzdy sice nejsou jedovaté, ale natolik účinné, že mě to znovu zaskočí. Ještě že u první křižovatky nebyl píseček, jinak jsem si tam při prvním brzdění na tuty ustlal. Taková školácká chyba! Směji se do helmy, čímž se mi trošku mlží hledí. Podřazuji na tři, přizvedám si hledí a obezřetně se prosmýkám mezi auty v nájezdu na Barranďák. Ten je nebývale prázdný, takže než se nadějeme, frčíme po Strakonické ven z Prahy. Jedu prakticky předpisově, na přikázané osmdesátce mi displej digitálního tacháče ukazuje 88. Zkouším poposedat dopředu a dozadu, protahuji si ruce, prostě hledám tu správnou, uvolněnou polohu. Cestou ven z města je velmi silný provoz, a tak s půjčeným a pro mě úplně novým strojem, není ani pomyšlení na nějaká alotria. Jedu pěkně v koloně mezi ostatními. I tak cesta fajn ubíhá, a za Radotínem již provoz aut znatelně prořídne. Na trojku přejíždím šraňky za obcí a dojíždím hlemýždího prďolu ve Focusu. Tak hup na to. Levý blinkr, vočko do zrcadla, kde vidím především svou levou ruku, podřadit za dvě a… Anglánka jak ďáblice vyráží přes bílou čáru a pekelně zrychluje. Když předjíždím modrou Fordku, mrknu na otáčkoměr, kde ručička horempádem míjí šestku. Svižné crescendo motoru se mění v řezavý jekot. V té chvíli mě neviditelná sílá popadne za flígr a začíná rozlet. Přede mnou prázdná silnice, ťuknu pravej blinkr, řadím tři, čtyři… To vše spíš instinktivně, bez přemýšlení. Přede mnou rychlá pravá, kterou prolétnu s kolenem těsně nad silnicí. Letmý pohled na tacháč, fičíme 165 km/h. Sakryš ta má chuť do života, a to jsem motor nijak moc netočil. Cítím jak mi buší srdce a nacpanej adrenalinem krotím tu anglicky temperamentní holku poněkud v rozletu.
Ale stejně, než bys řekl švec, mihneme se kolem cedule Černošice, kde jen s přemáháním brzdím na téměř předpisových 55. Míň už to nejde, to by bylo mordování neviňátek. No tak jo, jde. Plazím se pětatřicítkou přes šraňky a mám pocit, že bych mohl sestoupit, šourat se vedle a vysekávat Angličance poklony. Ručičkovej tacháč není tak nekompromisní, tam se těch pár kiláčků navíc snadno přehlédne. Ale neva, sám nemám rád magory a zdrogovaný pološílence, řítíce se obcí ďábelskou rychlostí v lichém domnění, že si tím vyhojí mindráky. Cože, že jsem tak kdysi také tak svištěl po Praze? Ale jděte, přeci nebudete hned věřit všem klevetám! Cesta dál příjemně utíká, koukám po vsi a dál nechtěně zkouším motorku v pomalé, plazivé jízdě do kopce za přeloženým kamionem. Daytonka neodporuje, jede na dvojku skoro na volnoběh bez sebemenšího náznaku cukání, či podtočeného motoru, takže nemusím trápit spojku. Bravo! Nahoře nad Mokropsy snadno náklaďák vyškolíme, a už si to zas metelíme po prázdných serpentinách, i na rovinkách silničky, vinoucí se kolem Berounky. Paráda. Hbitá šestsetpětasedmdesátka poslouchá na slovo, na pomyšlení. V pomalé jízdě, či v koloně při nízkých otáčkách, nemá motor absolutně žádné nutkání se vzpouzet. Na přidání plynu pak reaguje okamžitým, plynulým a stále se zrychlujícím zátahem. Nejdřív opatrně, ale nakonec uvolněně zjišťuji, že podvozku ani pneumatikám nečiní absolutně žádný problém přejezdy podélných nerovností, které plavmo polykáme s klidem britské aristokracie. Senzace. Každým kilometrem, každou zatáčkou, mé nadšení roste. Jen přes příčné ostré nerovnosti je cítit tvrdý sportovní podvozek a motorku citlivě držím koleny za bandu. Přilétám do Karlštejna, mírním se v obci a odbočuji doleva přes řeku, abych si našel fotogenické místo pro pár snímků. Už začíná být pěkně vedro, takže když stojíme, potím se jak vrátka od chlívku. Ale nijak mi to neubírá ze skvělé nálady. Dofoceno, otáčím šaramantní dámičku nazpět, a v mžiku jsme zase na mostu přes Berounku. Silně brzdím, ale sedlo má natolik vychytanou ergonomii, že absolutně nemám tendenci sklouzávat na nádrž. Další velké plus. Je sice možné, že výlet se spolujezdkyní za zády by při zvlášť silném brzdění vyvolal obávaný efekt míchaných vajec na nádrži, ale při jízdě sólo touhle vskutku nepříjemnou kratochvílí anglická krasavice nehrozí. Fakt dobrý dost! Sedlo vypadá na první pohled pohodlný jak lavice v katovně, ale opak je pravdou, je skvělý. Cesta se mile klikatí dál a já zastavuji na občerstvení před proslulou restaurací U Berounky na Srbsku. Nezbytné foto, trocha osvěžení, protažení a zasejc dál. Přede mnou jsou poslední serpentiny před Berounem. Jedu spíš rozšafně a nijak moc netahám za plyn. Jednak nemám tuhle cestu najetou, motorka je půjčená, a také může být v každé druhé zatáčce píseček. Sice není, je až v každé třetí, ale nechci se trapně zdržovat válením po zemi, a tak raději držím pohodový rychlostní průměr kochajícího se doktora. Ale nebojte, bábodědci na fichtlu s nůší sena, mě určitě nedohání. Za Berounem je již cesta široká a tak začnu víc přikládat pod kotel.
Bručení motoru se mění v ladně harmonický akord a mašinka držená v otáčkách kolem osmi tisíc, reaguje bleskově na změny plynu. Než se naději, jsem v nájezdu na plzeňskou dálnici. Juknu dozadu a přitom tahám za plyn a řadím. Stádečko 128 anglických plnokrevníků se rozletí jak v americkém bijáku. Auta v pravém pruhu, původně rychlejší než já, se začínají loudat a v mžiku, kdy vjíždím na dálnici, mi již jejich odraz mizí ze zrcátek. Stejně se děje i s vozem, jedoucím v levém pruhu, kam se zařazuji dříve, než vpravo skončí připojovací pás. Frčím přes stopade a vzrušivě neposedná holka pode mnou by si to chtěla rozdávat víc. „Počkej, však na to vlítnem!“ V dálce přede mnou jede auto, ale než se přiblížím, dává blikoš a klidí se z cesty. Sedám si víc dozadu, uvelebím se v pololeže na bandě, s hlavou schovanou za plexi štítkem, a praskám si to sto šedesátkou v levém pruhu. Cítím tlak vzduchu na přilbě, ale nic se netřese, nic nevibruje, vše jak má být. Po pár minutách se dálnice úplně vyprázdní a přede mnou je volné stoupáni u Loděnic. Podřazuji a hurá na to. Zatáhnu za plyn, řadím čtyři, pět a šest. Kvalty se řadí přesně, bez rázů, bez pazvuků. Odpor vzduchu prudce roste, krčím se za štítkem a motorka raketově zrychluje. Pojednou mně blikne do oka modré světýlko. Mrknu na palubku. Jedu dvoustovkou, motor točí jedenáct a půl a nad otáčkoměrem září modrá LEDka. Nic se neděje, je to jen signál, a klíďo bych mohl topit pod kotlem dál. Na moment chci znovu zatáhnout, ale ne, všeho s mírou. Beru to jako pokyn k zaklapnutí plynu. Zároveň se zvedám na řidítkách, brzdě tak tělem jak aerodynamickým štítem. Let krajiny se klidní, na displeji tachometru se objevuje číslice 140. Ta mi vyhovuje, vklouznu do pravého pruhu a tímto vycházkovým tempem si to předeme ku Praze.

Při téhle rychlosti proud vzduchu člověka příjemně nadnáší, takže se ruce na řidítkách uvolní, ale přitom ještě na hlavu netlačí aerodynamický tlak. Nádherné, výletní tempíčko. Dálnici opouštím ve Stodůlkách a jedu navštívit kámošku v Harleyi. Zajíždím až dovnitř do dvora, a doufám, že tam nebudou nevraživí na britskou konkurenci. Ale kdepak. Chlapi jsou uznalí, motocykl se líbí, a s Petrou vesele žertujeme. Hned se jí svěřuji, jak se na Daytoně skvěle jede a jak jsem z ní nadšený. Ale doba pronájmu se kvapem krátí. Loučím se tedy se Šalamounkou, nasazuji si přilbu a tradá zpátky do Hodkoviček. Jak jedu po Praze, všude po nás pokukují. Některé holky se culí, dva kluci ve Fabii na nás tak zírají, že málem trefí kandelábr. Chechtám se jak krokodýl do pootevřené přilby, ale chápu je, taky občas civím. Po příjezdu mi pánové od Triumphu kontrolují stroj, zda jsem mu nic neprovedl, zapisují kilometry a já jsem příjemně překvapen, jak malou má tahle dračice spotřebu. Je fakt, že na okruhu by byla asi vyšší, ale na tomto výletě jsem měl průměr 5,2 l/100km, což je u mašiny s téměř sto třiceti koňmi pod ladnou kapotou víc, než příznivá hodnota. Mám za sebou sto kiláků klikatících se okreskami, městem, i po dálnici. Nic mě nebolí, nic netlačí. Posaz je opravdu neuvěřitelně pohodlný, vše se ovládá úžasně lehce, běh motoru je prost jakýchkoli nepříjemných vibrací. Mám pusu od ucha k uchu, vesele postáváme u stroje, vykládáme si a fotíme. Ale už je mi v kůži vedro, jdu se k autu převléct. Shazuji bundu, rozvazuji šátek u krku, stahuji kožený gatě, a následně skokem do kraťasů zakončuji dnešní Daytona test day. Nebylo to nic oficiálního a já nejsem na slovo vzatý odborník. Ostatně nebýt našeho letitého přátelství s panem Klimešem, těžko jsem na ní mohl celé odpoledne řádit. Čímž Ti také Radku touto cestou ještě jednou moc děkuji. Nu, a jak to nakonec bývá, je třeba vyřknout závěrečný verdikt. Asi bych měl vytáhnout nějaké zápory, a najít aspoň pověstný chlup na kráse. Jenomže mě napadají jen superlativy. Jak to říci nejlépe? No prostě Vám všem s klidným svědomím můžu meldovat, že za těch osmadvacet let co drandím na motorkách, jsem na takhle senzační mašině nejel. Ta holka prostě nemá chybu! Triumph Daytona 675 je od teď jasná královna mého srdce. Tak good bye English Beauty, a až půjdu kupovat motorku, tipněte, kdo bude mým favoritem.